Pivná tácka, podpivník,...
Z čeho je vlastně pivní tácek?
Milovníci piva by to už měli vědět, protože oblíbené hračce štamgastů už je více než 100 let. A to už by mohlo vydat na solidní konverzaci nad zpěněným nápojem pro dlouhý hospodský večer. Turisté ze vzdálených končin, kteří navštíví zdejší kraje, si často jako suvenýr odvážejí právě tento pro nás už jaksi samozřejmý kotouček a hrdě ho dávají na odiv před návštěvami, píše německý zpravodajský server Deutsche Welle.
Historie pivního tácku se začala psát v sousedním Německu, kde to vlastně není tácek, ale pivní "poklop" - prostě "Bierdeckel". Odkud se ale takový divný "dekl" vzal, když se vlastně hodí jen pod pivo? To je ovšem omyl, po jehož stopách se musíme vydat zpět až do 19. století, vysvětluje výrobce pivních tácků Elmar Hohmann. Tehdy totiž byly pivní žejdlíky fajnovějších lidí opatřeny stříbrnými nebo cínovými poklopy. Jejich méně zhýčkaní současníci pili pivo ze džbánků (půllitrový "Krügel" - odtud počeštěný "krýgl") bez "deklů". Často zaháněli žízeň ve volné přírodě a mouchy tehdy byly stejně dotěrné a nenasytné jako dnes. Aby žíznivcům do zlatavého moku nepadal hmyz nebo listí, pokládali mnozí na džbány tehdy běžně používané plstěné podložky.
Ostatně v Bavorsku si pivní tácky dodnes podržely název "Bierfilz" ("plst na pivo"). První tácek z dřevěné plsti prý roku 1880 vyrobil drážďanský výrobce papíru Robert Sputh. Papírovou drť nalil do příslušných forem a nechal ji přes noc zaschnout. Brzy se ale ukázalo, že tyto první papírové placky se hodí tak akorát na to, aby vysály veškerou pěnu. Pratácky, často obarvené do tmavě ruda nebo tmavě zelena, ovšem nebyly zrovna hygienické. Většinou byly vlhké, hostily celé kolonie bakterií a nevábně zapáchaly. Po těchto předchůdcích pivních tácků však přece jen něco zůstalo. Od té doby je standardizovaný průměr pivního tácku stále 107 milimetrů.
Je to k nevíře, ale 40 procent světové produkce tohoto artiklu pochází z údolí Murgtal na okraji německého pohoří Schwarzwald. Jistý Casimir Otto tu roku 1903 rozjel výrobu pivních tácků ve velkém stylu. Malá továrnička, v níž se původně vyráběly železniční pražce a stožáry telegrafního vedení, dnes vychrlí denně kolem deseti milionů těchto hospodských pomůcek. Ročně to je 1,4 miliardy. Zkrátka, v oboru pivních tácků je dnes Katz International Coasters jedničkou na světovém trhu a zdejší údolí tak je skutečnou táckovou provincií. Společník firmy Elmar Hohmann, který vede obchodní oddělení Katze ve Weisenbachu v Bádensku-Württembersku, samotnou firmu považuje "za součást evropské pivní kultury".
Z celkového obratu společnosti, který dosahuje 24 milionů eur (asi 770 milionů korun), připadá 80 procent na export. Nejlepší surovinou pro výrobu pivních tácků se nakonec ukázalo být čerstvé smrkové dřevo. Údajně má dlouhá vlákna a vyznačuje se nejvyšší savostí, vysvětluje Hohmann. Kmeny vybraných smrků se rozdrtí a rozmělní na zvláštní kaši, z níž se posléze odejme voda. "Pro naše pivní tácky ještě nemusel být skácen strom, který by nebyl beztak odstraněn," ujišťuje Hohmann šetrností firmy Katz vůči německým luhům.
Už dávno pivní tácky nenesou jen reklamy na jednotlivé pivovary. Jako nosiče reklamního sdělení už je využívají i politické strany, rozhlasové stanice nebo kina. Jsou levné a snadno zaujmou. Ostatně i jejich tvary se už proměňují: Existují pivní tácky ve tvaru Austrálie, "podšálky" pod kávu se zvláštní ploškou pro ušpiněnou lžičku nebo tácek ve tvaru listu pod sklenku vína. Pro méně pravděpodobný případ, že hovor v hospůdce uvázne na mrtvém bodě, si dnes pánové a dámy mohou z pivních tácků skládat puzzle nebo hrát mlýnek. Časté zkoušení letových schopností tácku ve tvaru bumerangu by se však nemuselo vždy setkat s pochopením u obsluhujícího personálu. Přesto je však právě tento tvar alespoň v Německu nejžádanější. Firma Katz však bez ohledu na kulturu stolování doporučuje: "Při odchodu z hospody by měl každý host svůj pivní tácek zničit".