Obavy českého blogera

Kdybych neměl vlastní nitro tak dobře zmapováno, řekl bych, že se užírám výplody své choré mozkovny. Jako jeden můj známý z našeho krajského města. Pobyl si pár měsíců na misi v Afghánistánu a od chvíle, kdy se vrátil domů, si myslí, že se Usáma bin Ládin ukrývá ve sklepě paneláku, v němž bydlí. Nikdy tam nechodí pro zavařeniny.

Já dávám před zavařeninami přednost pivu. Když pominu, že jsem od dětství usrkával z tátova půllitru po nedělním obědě, svůj první škopek jsem si objednal ve čtrnácti letech v zaplivané špeluňce U Bajera cestou z vyučování. Byla to přerovská desítka a chutnala božsky! Svého času - mluvím o první polovině osmdesátých let minulého století - nebylo na Moravě lepšího piva. Protože naše střední škola se nacházela v oblasti, kde se tehdy v hospodách točily odporné slitky z pivovarů v Uherském Brodě a Jarošova, záhy jsem při popíjení se spolužáky poznal, že zlatavý mok může též chutnat jako nabalzamovaná mrtvola Vladimíra Iljiče Lenina. A kdo někdy vyzkoušel produkt někdejšího kroměřížského pivovaru, dodnes se při vzpomínce na tuto močovinu buď bázlivě pokřižuje, nebo si rychle odplivne.

Šťastným pivním obdobím byly dva týdny na chmelové brigádě poblíž Hořešovic. Nejenže jsem se vlastníma rukama podílel na sklizni zeleného zlata, pomohl tím socialistickému hospodářství k devizovým prostředkům a vydělal si zároveň na své první tuzexové džíny, ale poznal jsem též lahodnou chuť českého piva. Ach, jak osobitě originální bylo kouzlo krušovického či lounského moku! Pravda, na první večer v hořešovickém hostinci, kdy byl každý půllitr proložen panákem zelené, mám jen kusé vzpomínky. Těch několik střípků, které však z paměti nevyplavil alkohol, patří k mimořádně úsměvným.

Než, abych nezdržoval - během degustace produktů východočeských pivovarů v průběhu vojenské služby, objevování řezaného černohorského pivka během návštěv u kamaráda Lišáka v Blansku či vychutnávání jihočeských pivních dobrot při příležitosti několika vandrů tamním krajem, jsem se postupně měnil v muže a pivo v českých a moravských zemích se proměňovalo se mnou. Ze mě je dnes chlap ve středním věku a pivovary v Jarošově, Kroměříži (bůh jim odpusť jejich temnou minulost) a v desítkách dalších měst už pivo nevaří. Těch pár, které tu ještě zbyly, skončily v rukou zahraničních firem. Unifikace českého pivovarnictví je téměř završena.

Před několika lety jsem dospěl k závěru, že jedinou chmelovinou, kterou se v této zemi ještě dá bez zkřiveného obličeje propláchnout hrdlo, je plzeňská dvanáctka. Zřídkakdy do sebe kopnu něco jiného, a pokud se tak stane, většinou toho hořce (jak stylové!) lituji.

Chápu, že pro nadnárodní pivovarské hráče je český pivní trh zajímavý. My, západní Slované, toho pořád ještě dokážeme vychlastat tolik, že manažeři nadnárodních koncernů mají každý rok bohatého Ježíška. Koneckonců, ať klidně mají, jenže to má i svou stinnou stránku - z českého pivaře dělají stále většího vola. A když se tak dívám kolem sebe na spokojené pijáky Gambrihnusu, Slabopramenu či Bahnopramenu, jen kroutím hlavou, jak si to bez mrknutí oka necháváme líbit.

Všímám si, že hospody a restaurace mění během let vývěsní štíty, propagující aktuálně naražené sudy, skoro tak rychle jako Paris Hilton své špinavé spodní prádlo. Před pár roky se marketingově pochlapili hoši z Plzně a vytlačili menší pivovary svým G-hnusem a Prazdrojem. Jaké paradoxy! Prvně jmenované lze velmi dobře používat za účelem splachování exkrementů v záchodové míse a to druhé je světová pivní špička - důležitá je však možnost volby mezi dvěma kvalitami, a ta byla zachována. V posledních měsících jsem však narazil už na dvě oblíbené knajpy, kde Plzeň tiše vyklidila pozice. V obou případech se v těchto podnicích zabydlely značky, které ovládá holandský gigant Heineken. Nyní vyřvávají do ulice, že mají na čepu devět druhů piv. Ale skutečně jde o piva?

„No dobrá, když už jsme sem zapadli, tak to zkusíme," povídám rozmrzele kamarádům, sotva jsem usedl a zjistil, jak se věci mají.

Byli jsme k sobě poctiví a - jak se také ukázalo - hodně tvrdí. Z jedenáctistupňového Zlatopramenu jsem dal dva loky. Dál to nešlo. Mrtvému z ucha bych vypil víc. Z druhdy skvělých Krušovic jsem zvládl půl sklenice. „Bože, to je sajrajt!" hodnotíme společně s přáteli degustaci, ale rozhodujeme se, že v experimentu budeme pokračovat.

Zlatý Bažant, Starobrno, Heineken - je libo eurobřečku bez špetky jiskry a chuti? Další zboží, které je pouze obyčejným švindlem - rozředěné, standardizované, uniformní... Jen si poslužte!

Po pár dnech potkávám spokojeného majitele velkorestaurace.

„Ty vole, co jste to začali točit? To se nedá pít!" stěžuji si napůl plačtivě a napůl s hněvem ve tváři.

„No tak si běž někam chlemtat tu svoji Plzeň. Bez takových jako ty se v pohodě obejdu," vyštěkne na mě podrážděně.

„Můžeš mi vysvětlit PROČ?" snažím se z něho dostat nějakou relevantní informaci.

„Dostal jsme super podmínky," krčí skoro omluvně rameny. „A dva lístky na finále Ligy mistrů. Ve středu jsem byl v Římě."

„Aha," polknu nasucho. „Tak to jo."

„Draku, buď rád, že si ještě někde můžeš dát ten svůj plzeňský ležák," snaží se mě chlácholit. „Užívej si to, dokud můžeš. Věř mi, že do dvou let ovládne Heineken český trh a pak budou stát i ty jejich sračky sedmdesát korun. To je jejich strategie. A kolik zaplatíš za Plzeň, to se ani neptej."

„Hmmm. Víš co, polibte mi i s Heinekenem prdel! A s Barcelonou i Manchesterem taky," loučím se.

Jdu kolem další putyky se štítem holandského pivního obra. V hlavě mi neodvratně začíná hlodat myšlenka, která by mohla vyléčit můj hněv a zároveň i kamaráda, jenž trpí Usámovskou obsesí. Na příští chlastačce navrhnu zakoupení domácího pivovaru. Myslím, že v panelákovém sklepě mého kolegy brzy spatří světlo světa epesní pivní speciál...